Přímočará a vzdušná hitovka „Ejection“, představující rock’n’roll ve své nejryzejší podobě, nezainteresovanému jen těžko prozradí, že ji má na svědomí stejná skupina, která před 4 lety tak překvapila s epickým albem „The Last Patrol“. Ta stejná skupina však již zcela jednoznačně patří do ranku legend, které si prošly svými vrcholy i pády a které nás ještě stále s neochvějnou pravidelností zvládají zásobovat novými deskami.

Hovořit však o pádech z hlediska kvality tvorby MONSTER MAGNET, jejichž existence mimochodem již brzy završí třetí dekádu, je však poněkud přehnané. Desítka řadových alb by ve svých řadách těžko hledala dílo průměrné, natož nějaký vyslovený průser. A pomineme-li průsery personálního charakteru, mezi které rozhodně patří nadužívání návykových látek, které se v roce 2006 Dave Wyndorfovi natolik vymklo kontrole, že to vedlo ke zrušení plánovaného evropského turné, těžko lze v kariéře těchto pravověrných (stoner)rockerů hledat slabší místa.

Ta 3 desetiletí na scéně jsou v tom nejlepším slova smyslu znát i na letošní desce, která dostala do vínku nanejvýš výmluvný název „Mindfucker“. Nahrávka však může být mírným zklamáním pro většinu milovníků nekončících psychedelických tripů a epických skladeb, což byl koncept kulminující na předchozím „The Last Patrol“ a následujícím albu mixů „Milking The Stars“, kde se skupina vrhla do experimentů se „šedesátkovým“ zvukem a kompozicí, což skladbám z „poslední hlídky“ ještě přidalo na působivosti. Novinka totiž navrací koloběh zpět k ryzímu rockovému písničkářství a rock’n’rollu.

Osobně mám však velice rád všechny polohy, které si na své dosavadní hudební pouti MONSTER MAGNET vyzkoušeli. Rád jsem se nechal provézt syrovými začátky v zaplivaných hospodách a neodolal jsem ani glamour pozlátku hlavního města hazardu LAS VEGAS, abych si nakonec s kapelou vychutnal ranního špeka, poté co nás po prohýřené noci plné drahého chlastu a vyzývavých děvčat vykopli z nóbl hotelu rovnou na ulici.

Když po tom všem Dave Wyndorf svým typickým chlapáckým hlasem řve „I’m God“ ve stejnojmenné skladbě, říkáte si, že na tom do prdele asi něco bude. Píseň, která se může hrdě zařadit do síně slávy MONSTER MAGNET, vedle těch ostatních, které by se měly pouštět jako reference všem, co se s jejich tvorbou potýkají prvně. Pozvolný rozjezd, burácející refrén, gradace ve druhé polovině a příprava finále, kdy ve Wyndorfovi definitivně bouchnou saze. Navíc jsou zde v podobě cinkajících kytar slyšet i dozvuky zvukových hrátek z „Milking The Stars“, které se skupině, i navzdory rockově „konzervativnější“ současnosti, evidentně zalíbily.

Celkovým pojetím však „Mindfucker“ představuje poměrně standardní provedení stoner-rockových vypalovaček s tradičním puncem kvality od této kapely. Počínaje úvodní náloží „Rocket Freak“, která vše hezky zostra odpálí, aniž by zůstávala cokoliv dlužna svému názvu, se vše okamžitě rozjede do patřičných obrátek. Tyto nepoleví ani v momentě, kdy po jednom z vrcholů alba v podobě zmiňované „I’m God“ dojde v následující „Drowning“ k výraznému zpomalení. Zarputilost a věrnost tradicím, které zdobí tuto více než sedmiminutovou baladu, jí společně s jistotou vokálních partů dodávají na přesvědčivosti. Skladba zároveň dodává kýžené vydechnutí před další várkou ostřejších vypalovaček, byť z hlediska emocí se jedná o jednu z těch procítěnějších na kolekci.

Přímočará hitovka „Ejection“ byla mezi nedočkavý lid vypuštěna ještě před vydáním alba coby krycí manévr pro zmatení nepřítele. Jinými slovy toho a albu samotném až tolik neprozradila. Navzdory jejímu nepopíratelnému místu v této sbírce a vkusnému provedení chytlavé skladby postavené na jednoduché nosné lince, se však dá říct, že naštěstí. Když se zaposloucháte do závěrečné epochální hymny „When The Hammer Comes Down“, dáte mi jistě zapravdu.

MONSTER MAGNET nemají problém napsat jasně střiženou přímočarou skladbu, aniž by ze sebe museli dělat kašpary, jejich nejsilnější stránky ale stále zůstávají jinde. Ani desáté řadové album je nedokázalo překvapit ve slabé chvilce. Ano, jsou zde jisté známky mírné stagnace, ale, sakra, kdyby takhle stagnoval každý, tak máme ve výročních žebříčcích stovky desek.